středa 10. července 2013

Biopředpověď 1 až 2 (nová verze)












Nalézt férovou ženu je možná složitější
Než získat pracovní místo 
Možná je nutné odcházet
Možná je Jistějisto
Oblačno až polojasno s mírnou až střední zátěží

pondělí 10. června 2013

Biopředpověď 1

Minulý žlutý měsíc jsem se ocitl bez psacích potřeb 
Nemohl jsem natáhnout strunu, jíst ani spát
Když má mysl spočinula na rudém východním nebi
Jen stěží bránily mé oči slzy 
A někdy ty berušky tekly
Padaly jako hrachy a nikde nebyly prachy
Snad jen v call centrech a jiných bordelech

středa 15. května 2013

Postglam 21. století ve filmech Davida Lynche

Na přelomu milénií vytvořil režisér David Lynch dva psychologické snímky spadající do pomyslné kategorie odkouzlení dvacátého prvního století, Lost Highway (1997) a Mulholland Drive (2001). První z nich vypráví o zkáze intimního vztahu, na jehož pozadí se jen nenápadně krčí úpadek většího celku. Ten druhý jde ještě dál, když odtajňuje obří společenský omyl a v něm zhroucený milenecký sen. Oba dva si vůči divákovi neberou servítky v tom, že se nepokoušejí o přízemní popisy objektivní reality ani o střízlivé výjevy subjektivního chápání světa. Místo toho napínají jeho otupělé konzumní vjemy ztvárněním lidských pocitů a myšlenek v rovině představ a snů.

sobota 23. března 2013

Božský Bond biatlon 2012/2013

*
Nepovažuji se za fanouška klasického typu. Odvěké nacionalistické výlevy, záchvaty kolektivního optimismu a "pranýřování neúspěšných" chápu jako vrchol hlouposti a promrhávání už tak krátkého života. Občas je tu však to, co mi dává chuť přisednout k obrazovce a přát vítězství Čechům, nádherným ženám či charismatickým típkům. Ten živelný cit! Touha omezit složité peripetie vlastního života v jeden krátký dočasný příběh, v prostý vzorec vypočítaný během několika hodin. Ta chvilková hra se sebou samým, kterou v mezích ryzí intimity podstoupím a kterou po vypršení času odvrhnu jako nejšpinavější špínu.

Dříve mě při sledování zimních sportů nejvíce vábily příběhy klasického lyžování o osudech borců táhnoucích se do kopce klasickou technikou, letících jako vítr ze skokanského můstku nebo urputně bruslících vstříc cíli velkého závodu. S pomoci televizních kamer teď k vlastnímu údivu nejraději zakouším biatlon, sport, který mým očím dříve nelahodil. V duchu jsem vždy bědoval, kdo mě to zkouší se dřevy na nohou a malorážkou na zádech. Letošní zimní sezóna vše změnila.

sobota 2. února 2013

Padesát velkých filosofických pravd a rad do života


Upozornění: Jedná se o velice nebezpečné rady, které je vhodnější brát smrtelně vážně.

Lidé mě často zoufale žádají o radu. Říkají: "Tel my, vot did ju sí! Frajere! Tel my! Dej mi! Dont brejk my, keriktr! Giv my enadr vykřičník!" Ptají se: "Arju Novak? Orarju Rodžr? Arju Jagr or Jegr or majstr Džegr? Arju Karel Jegrmajstr Džegr Havel? He? He? Arju samfink? Or nafink or vot? Giv my enadr fadrfakr, ju madrfakr fakink hekr!" Proto jim nyní odpovím prostřednictvím univerzální příručky, která zdatně převyšuje míru pravdivosti siderického kyvadla.

1) Budete-li u zubaře, zásadně odmítněte, aby vám strkal hadičky do zadku.
2) Až vás bude honit sto krvežíznivých vlků, hoďte jim nějaký časopis na čtení. To je zabaví.
3) Neutrální bytí mezi Coca Collou a Pepsi Collou je Kofola.
4) Naučte se být se svými myšlenkami i přesto, že vás nabádají k tomu, abyste hráli karty s Karlem Gottem.
5) Pokud budete někdy močit do pisóáru a pisoár vám oznámí, že máte malého, rozkopejte ho.
6) Pokud jste muž a kamarád se vám vyspí s matkou, vyspěte se za trest s jeho otcem.
7) Všichni lidi jsou koně.

úterý 29. ledna 2013

O žertujícím světě

Společné sdílení žertujícího světa.
Literární hrdina Ludvík Jahn praví v Kunderově díle:

„Tak se to jeví jen mému lidskému rozumu, ale má-li historie vskutku nějaký vlastní rozum, proč by to musel být rozum bažící po spravedlnosti, rozum domáhající se lidského pochopení, rozum učitelsky vážný? Co když historie žertuje? A tu jsem si uvědomil, jak bezmocné je chtít odvolat svůj vlastní žert, když já sám s celým svým životem jsem zahrnut do žertu mnohem všeobsáhlejšího (pro mne nedohledného) a naprosto neodvolatelného.“

Vžijme se do jeho situace a pojďme po stopách silných pravd. Jedině tak nyní pochopíme předešlé prohlášení.

neděle 20. ledna 2013

Od prvotřídních myšlenkových vizí v próze k retrospektivní hokejové poezii


  • Vybereme bídné staty z nástěnky "Facebooku"
1) Vize 2020: Vinou poševního chladu a žáru mužské impotence vymřelo lidstvo. Kdo by se chtěl taky spálit, že? A kdo by šel do toho mrazu? 

2) Přání 2013: Sychři mi zahrají Myrkur, promíchají zimu, teplo a všechno se to vypaří kamsi pryč do sfér nehmotného života.

3) Mikro-vize 2013: Přehlídka titulů Lance Armstronga alias deset na mínus šestou. 

4) Mega-vize 2013: Přehlídka zisků reklamy na sport alias deset na šestou.

5) Tele-vize 2189: 6321. díl "Československo hledá superstar". Tentokrát ale na farmě.

6) Vize 2099: Dominik Hašek se vrátí zpět k hokeji.

7) Vize dravce alias Smeagol Vaculík Happy End: Našli mojeho miláška! Nebyl v kapšiškách ani v botiškách. Ale oni ho našli, milášku! Můj MHD měšíšníček žlatý bude bržo vyžvednutý. Š ním žakoušnu ošklivé škřetíšky a hobitky.

8) Verdikt?: Zachrání nás už jenom bramborový král!

čtvrtek 17. ledna 2013

Německý heavy metal #0 - Úvod: Kravičky, prasata a Hobit

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Respektive tak dlouho se píše první díl seriálu o německých heavy metalových kapelách, až vyjde nové album Helloween a musí se začít znova. Pokud Vás ještě tato úvodní slova neodradila, s radostí můžete rozkliknout odkaz a pustit se do čtení úvodního, nultého dílu nového miniseriálu.

pátek 28. prosince 2012

Nezbedné komiksy

Josef Lada


Když se řekne Lada, někteří si představí žigulíka. Mně však naskočí kocour Mikeš, kmotra liška a mí oblíbení Bubáci a hastrmani. Od teď si vždy rád připomenu i komiksy z Humoristických listů.

Záludné podvody, nepřejícnost, závist, zlomyslnost. Témata, která se prolínají většinou raných Ladových komiksů. Nevím, nakolik to bylo dáno dobou (zde otištěné seriály vycházely před rokem 1920), když ale nahlédnu pod pokličku současného dění ve společnosti, tak si říkám, že to máme nejspíš v krvi. Ale humor musí být i kdyby na chleba nebylo. A tak je Ladova štiplavá satira pronášena ústy domácích zvířátek, podobně jako se dnes generují vtipné memy k fotografiím na sociálních sítích. Pašíci, husy, krávy, psi i kočky a typicky boubelaté obličeje lidí, to vše jsou poznávací znaky Ladova rukopisu. Humorné standardy a nároky jsou dnes sice úplně jinde, přesto lze i v této "zvrácené" době ocenit poetiku Ladových venkovských anekdot. Tu dětinská fraška, nevinný vtípek a jinde zas trefná alegorie či jízlivý komentář.

pondělí 17. prosince 2012

2012: Konec světa

Předvánoční doba se stala časem vzývání velkých proměn. Jistě tomu nebylo jen díky albu kapely Jeseter, které si pořídil a kterému následně tolik propadl. Už po několikáté totiž ve velké míře poznal, kolik podivných roztoků svět pojme a kolik inspirujících odlišností skrývá. Všude rád slýchal, že Vánoce jsou obdobím pohody, lásky a přátelství. Ve skutečnosti však pro něj tyto konce roků znamenaly zintenzivnění veškerých bojů pro trochu svobodné jinakosti. 

Co je to proměna? Odpuštění toho, že vás milované bytosti nemilují! Nepodlehnutí odlišnému způsobu jevení přízně, kdy vás sice ten druhý miluje, ale jinak! Odpuštění hříchů v době nepřítomnosti fyzického druhého! Zdárné setrvání v rozmezí zdánlivě nekonečné neúčasti! Snést prázdné časy, v nichž Ona měla hrát důležitou roli, to byl jeho největší životní úkol.

neděle 25. listopadu 2012

Dishonored – hra, která většinu ostatních zbavila cti


Přišel jsem na to, že v oblasti stealth her trpím zvláštní schizofrenií. Hrozně moc mě láká něco takového hrát, ale vždy velmi brzo narazím na nechuť právě k těm herním mechanismům, které dělají ze stealth her stealth hru. Nesmyslná omezení, debilní chování nepřátel, neustálé čekání na ten správný okamžik a únavné opakování mise způsobené buď mou neobratností nebo zmateným gamedesignem a nejasným úkolem. A když se něco z výše uvedených důvodů pokazí, mise končí, protože jiné než autory vymyšlené řešení nefunguje.

Na druhou stranu je velmi lákavá tajuplná napínavá atmosféra a pocit toho, že se v herním světě děje ještě něco navíc, co funguje nezávisle na hráčově počínání. Rozhovory postav tvořící, kromě toho hlavního, doplňující periferní děj. Človíčci někam chodí a kdo ví, co tam dělají (jo a vím, že nic, ale ten pocit...).

úterý 20. listopadu 2012

Nezapomenutelné herní soundtracky #4 - Rayman Origins

Raymana má každý rád, teda až na mě. Toho blbečka, kterému ruce a chodidla visí ve vzduchu, protože mu někdo zapomněl přimalovat zbytek, jsem opravdu nesnášel. Hra to byla odpudivě barevná, hrály to holky, celkově to vypadalo jako kreslený seriál pro děti předškolního věku a kdybych to jen vyzkoušel, určitě bych u svých vrstevníků byl za podivína, který nemá koule na to, aby hrál pořádné řežby třeba KVEJKA. Takže zprávy o tom, že se připravuje nový díl této skákačky, mě nechávaly chladným. Vlastně nenechávaly, vadilo mi, že se na ten zjev budu muset dívat na stránkách časopisů a internetových herních magazínů.





pátek 16. listopadu 2012

Český komiks 1. poloviny 20. století

Helena Diesingová


„Jádro časopisů (jedná se o časopisy Junák a Vpřed, ale to samé dnes platí i o magazínu Crew a sborníku Aargh!), jak sama redakce přiznává, tvoří barvotiskové obrázky a seriály, které jsou největším lákadlem chlapců a dívek. Mluvit o výchově a literární hodnotě seriálu je velmi těžké, protože kde nic není, ani čert nebere. V různých zábavných časopisech pro malé i velké jsme se setkávali velmi často s tímto plevelem, který je nebezpečnější, než si kdo může myslit. Epická kostra je zde totiž vyjádřena dialogy jednajících osob, které jsou napsány hůlkovým písmem do jakýchsi obláčků, které vylétají jednajícím osobám z úst. Nehledě k tomu, že už tato okolnost musí působit jaksi slabomyslně, je tu ještě něco jiného. Autor si je obyčejně vědom toho, že obláčky obrázku krásy nepřidají, a proto lepí svůj text do nejmenších větiček a úsloví. Text je tedy oproštěn a zjednodušen na nejmenší míru. Vše potřebné vysvětlí obrázky. Někomu by se snad zdálo, že se tím vůbec nic nestane a že takový výtvor nemá na čtenáře vliv. Mohu však doložit ze své zkušenosti, jak nebezpečná je taková seriálová tvorba. (...) Mládež, která si navykla sytit se obrázkovými seriály, nechce číst vůbec hodnotné autory, poněvadž takové čtení je na rozdíl od tohoto velmi nepohodlné. (...) Mám zjištěno, že sedmdesát procent odběratelů takových časopisů z mého okolí cítí po dvou měsících odebírání živelný odpor k hodnotné literatuře.“ (nesmějte se, já okamžitě vyklízím knihovnu, mažu sbírku a skupuji díla Majakovského a Tolstoje doufajíc, že ještě není pozdě).

neděle 4. listopadu 2012

Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem!


Lidé odjakživa rádi vytvářejí lehkovážné nálepky. Ti, kteří žijí v zemi zaslíbené, medem a strdím oplývající, si oblíbili obviňující označení Rus. Řeč je o nepříteli demokracie, o despotovi, který nás tvrdě potrestá za sebemenší projev svobodomyslnosti. Rus je vývozce prohnilého komunismu, záludný hokejista a nečestný alkoholik. Selhává zkrátka v oblastech, které jsou pro českého člověka tolik důležité. Pokud však na chvíli odvrátíme zrak zády mediálnímu světlu, dozvíme se, co nás nutí takto uvažovat. Není nad to, pro změnu otevřít knihu a vyslechnout Dmitrije Ivanoviče Něchljudova. Hrdina Tolstého románu Vzkříšení odhaluje romantické nitro zasazené do realistického prostředí faktu. Jeho touha změnit vlastní život a pomoci blízké ženě postupně přerůstá v uvědomělý zájem o stále širší okruh lidí bláznivého organismu carského Ruska. Pronáší zcela opačnou, biblicky orientovanou řeč: "Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem."

čtvrtek 25. října 2012

Jací jsou Simpsonovi v knize komiksů?


Víte, že kultovní seriál Matta Groeninga má své literární zpracování? Pokud ano, myslíte si, že předčí to televizní?
Osudy lidiček ze Springfieldu přímo zbožňuji. Přesto ležela kniha Simpsonovi: komiksové extrabuřty dlouhou dobu zapomenutá na místě, které nezbavuji prachu. Čím to může být? Zřejmě tím, že mě komiksy zkrátka nebaví a že od začátku nevěřím v nové podoby „velkého žlutého představení“. Nakonec jsem se přece jen pustil do čtení.
Sbírka vyšla v roce 2007 jako souhrn nejlepších kousků z první poloviny devadesátých let. Čtenáři je osobitým způsobem nabízeno žánrové klišé. Vědecký pokus přemění Homera na ještě nemotornějšího obra, který svou velikostí ohrožuje město. Bart si odpykává školní trest pobytem ve vězení, kde je nedopatřením pronásledován úhlavním nepřítelem Levákem Bobem. Společně s Lízou pak řeší detektivní případ zmizení uctívaného školního maskota. Marge stopuje Homerovu údajnou nevěru a klaun Šáša točí podprůměrný film.

neděle 7. října 2012

Korn - osmnáct let zabitých Skrillexem



Psal se rok 1998, já měl 14 let a nevěděl co dál. Poslouchat hudbu a mít svůj styl začínalo být mezi vrstevníky cool. Což mě přivádí k otázce: Co jsme to tenkrát říkali, když cool nebylo? Nějak si nemůžu vzpomenout. Kdo ví, komentem odpoví...

Dospívání je složitá doba. Vše se řeší v komunitě přátel, rodina je prozatím mimo. To, že jsem ještě nedávno poslouchal šmouly nikomu samozřejmě říct nemůžu. Krátká doba euro diska taky není nic, čím by se mladý chlapec chtěl chlubit. Musel jsem přijít s něčím novým. Progresivním a rebelským. Takže co?


čtvrtek 4. října 2012

Alternativní výchova dětí v Japonsku: Namísto povinné školní docházky výuka střelby z kulometu


Ve svém předchozím článku jsem představil jeden z kultů dějin japonského filmu a japonské kultury obecně. Ačkoliv to z nadpisu tohoto článku není na první pohled zřejmé, o něčem podobném budu psát i nyní. Vzhledem k tomu by si mohl někdo nepochybně říct, že jde o nadpis mírně bulvární. Opak je však pravdou, o čemž se přesvědčíte sami, budete-li pokračovat ve čtení.

Ponoříte-li se do hlubin japonského filmu, velmi brzy zjistíte minimálně dvojí. Už po několika málo zhlédnutých snímcích si uvědomíte, že je filmografie této východoasijské země plná absurdit. To by jistě nebylo nic neobvyklého, protože s něčím takovým se zajisté setkáte i u filmů mnoha jiných zemí. K druhému zjištění dojdete nejspíš až později. Jakmile budete mít japonských filmů za sebou více, uvědomíte si, že v absolutním množství absurdních snímků, v poměru absurdních filmů k těm „normálním“, a ani v tom, jak snadno se tyto absurdní filmy v této zemi stávají populárními, nedokáže žádná jiná země konkurovat, což je zřejmě způsobeno odlišností japonského kulturního prostředí.

úterý 2. října 2012

Nezapomenutelné herní soundtracky #3 – Grim Fandango


Na konci minulého dílu našeho/vašeho seriálu o nezapomenutelných herních soundtracích, které musí být občas vytaženy na světlo Boží a nejméně jednou poslechnuty, aby neupadly v zapomnění, jsem slíbil ,že se tentokrát budu věnovat této hudebně herní novinařině trochu seriózněji. Nyní to vypadá, že jsem lhal. Toť vše na úvod. Jen aby bylo jasno, na čem jsme. Kdo chce seriózní, inteligentně napsanou recenzi plnou odborných termínů z branže hudební a rozebírající každý song do těch nejmenších podrobností má prostě smůlu.

Chytřejší z vás už podle úvodního obrázku určitě poznali, o jaké hře se dnes budeme bavit. Pomalejší z vás to vyčetli z nadpisu a pro ty, kteří jsou úplně mimo, to tady napíšu znova. Grim Fandango. To znamená skok na naší pomyslné časové ose do roku 1998. 

neděle 30. září 2012

O velkých proslovech, slovenské lásce a oblekové kráse v objetí žlutého světa


Rozhodl jsem se, že opět po čase půjdu tak trochu stopami Václava Klause a podobně jako on popíšu své nedávné cestovatelské zážitky. Příležitost zajít si pokecat na pracovní pohovor mě zavedla až k „RegioJetu“ a následně po dlouhých pěti letech do Prahy.

Cesta zmíněným vlakem je skutečně levná. Zpáteční lístek z Ostravy do Prahy stojí 590 korun. Uvážíme-li, že „České dráhy“ chtějí za jednosměrnou cestu víc, než čtyři stovky, musíme dát „velkému žlutému zázraku“ za pravdu. Jen, co jsem na Svinově nastoupil a vše se dalo do pohybu, nestačil jsem chrochtat blahem. Dostal jsem zadarmo kávu, koupil si skvělý švestkový dortík za pouhých devět korun, k tomu všemu mi dal stevard „Průvodce žlutým servisem“ a časopis „Žlutý“.

úterý 25. září 2012

Slepec jako superhrdina? Shintaro Katsu a jeho Zatóichi



Zatóichi (jap. 座頭市) – myslím, že tuto postavu slepého samuraje všichni moc dobře znáte. Zároveň se ale pravděpodobně nebudu mýlit, budu-li předpokládat, že její známost v našich krajích je zásluhou hlavně filmu Zatóichi z roku 2003, který má na svědomí známý japonský tvůrce Takeshi Kitano, jenž si v tomto snímku také zahrál hlavní roli. Jen málokdo u nás však ví, že tento film vznikl hlavně jako pocta pár let předtím zesnulému herci Shintaro Katsuovi, který se proslavil právě svou sérií hlavních rolí ve filmech o Zatóichim. Zároveň je překvapující, že v Japonsku je tomu naprosto jinak. Původní filmy o Zatóichim si totiž již velmi dlouho udržují status kultovnosti a nejspíš jen málokterý obyvatel této země by řekl, že o tomto díle nikdy neslyšel. Kitanův film byl tedy pouhou poctou, i když mezinárodně nepochybně mnohem úspěšnější.